Femundlopet 2020 očima Kačky Kulhánkové

Femundlopet je slavný závod v Norsku, který každoročně startuje z norského Røros. Každoročně si pořadatelé připravují tři vrze tratí - 200 km, 450 km a 650 km a jejich zdolání je každý rok obrovskou výzvou pro více než stovku musherů z celé Evropy. Prim ale pochopitelně hrají skandinávci, i když na trati 200 km letos zvítězil Jean Phillipe Pontier z Francie. Letos si závod jako svůj vrchol sezony vybralo několik ManMaťáků a my jsme pro Vás zpovídali Kačku Kulhánkovou, která závodila na trati 450 km, kterou úspěšně zdolala. 

Jak Tě vlastně napadlo přihlásit se na závod v Norsku?

Minulý rok jsem absolvovala kratší longový závod ve Švédsku Polardistans 160 km a když jsme se vraceli domů, tak jsem hned měla brouka v hlavě kam bych mohla vyrazit další rok. Femundlopet jsem si snila spíš až na rok 2021-2022, chtěla jsem postupně sbírat zkušenosti na kratších závodech. Ze začátku jsem se rozhodovala, jestli bych neměla nejdříve zkusit nově otevřenou kategorii F200 místo F450 ale pak jsem si ale řekla ,,no tak co, při nejhorším to nedojedeme a budeme mít zase další zkušenosti…"

Jak probíhal trénink? Přeci jen natrénovat na takovou vzdálenost musel být zrovna tuhle zimu celkem problém...

Měla jsem stanovený tréninkový plán a představu kolik km bych před startem Femundu chtěla mít natrénováno, ale to mi bylo naprosto k ničemu. Pořád jsem počítala, že se v prosinci už s pejskama svezeme na sněhu, ale sníh vlastně nebyl do našeho odjezdu na sever vůbec nikde. Trénovala jsem tedy jen na káře v bahně. Když začalo mrznout a z bahna se rázem stal ostrý beton, začaly nás trápit problémy s kulháním a odřenými polštářky. Tréninky jsem musela zkracovat a párkrát i úplně vynechat. Do Norska jsme odjížděli s týdenním předstihem ale ani tam se nám nepodařilo na sněhu dostatečně zatrénovat, neboť přišla obleva a vše se změnilo v led. Sníh si tedy pejsci užili až teprve na samotném závodě.

Zvládli psi závod bez problémů a čím si během závodu krmila?

Pejsci byli úžasní. Celý závod odběhli s elánem a velkou chutí. I v momentech kdy jsme se brodili hlubokým sněhem ve vánici tak ani jednou nezaváhali. Rozhodně to pro ně nebylo jednoduché, když na sněhu letos skoro nic nenaběhali a s takovými podmínkami se přeci jen často nesetkávají. Během závodu jsem krmila stejně jako po celý rok granule Yoggies a navíc hovězí sirové maso a krůtí biskupy.

Můžeš trošku popsat samotný průběh závodu?

Jedná se o 6-ti etapový (63 km, 64 km, 75 km, 112 km, 71 km, 65 km) nonstop závod s 5-ti checkpointy (Tufsingdalen, Drevsjø, Søvollen, Orkelbogen, Tolga) o délce 450 km. Start i cíl závodu je ve městě Røros. Na každém checkpointu je možné s pejsky zastavit na úvazišti, kde je připravená sláma a voda. Musher zde své spřežení nechá zkontrolovat veterinárním týmem, nakrmí, podestele slámou, popř. oblékne do oblečků a přikryje dekou, postará se o packy a jiné bolístky a nechá je odpočívat. Poté je také důležité si připravit a doplnit výbavu z depobagů na další etapu. Musher se může najíst, převléci do suchého oblečení a vyspat ve vytápěné budově a též nabírat síly na další etapu. To jak dlouho musher zůstane na checkpointu dlouho je čistě na jeho zvážení. Já jsem vždy brala ohled na to, jak jsou pejsci unavení, zda se bez problému najedli a jaká etapa nás zrovna čeká. Nejdéle jsme odpočívali před nejdelší etapou 112 km a i během ní jsme s pejsky udělali v půlce 2 hodinovou pauzu.

Každá etapa byla jinak těžká, hodně záleželo, jaké nás zastihlo počasí. Jednou jsme stoupali po bílé pláni ve sněhové vánici a podruhé jsme přejížděli jezera za jasné oblohy. Nejhorší etapa byla do checkpointu Orkelbogen 112 km dlouhá. Nešlo ani tak o vzdálenost jako o náročnost. Zhruba za půlkou se začalo prudce stoupat do hor, foukalo, pejsci šli krokem a já za nimi tlačila těžké saně nebo se se saněmi prala proti nárazovému větru. Byly to nekonečné kilometry a nikdy víc jako zde jsem se netěšila na žlutou ceduli CHECKPOINT 3,6 km.

Jak velkou roli hrají při takovémto závodě handleři?

Každý musher potřebuje schopného a spolehlivého handlera. Je důležitou součástí týmu. Jeho úkolem je přejíždět mezi checkpointy a dovážet musherovi předem domluvené vybavení k doplnění. Musher si před závodem připraví tzv. depobagy do kterých si zabalí věci, které chce mít a doplnit na každém checkpointu. Jedná se hlavně o doplnení krmiva a snacků pro psy, jídlo pro mushera a čisté a suché oblečení. Já jsem s handlerem byla neustále v kontaktu, takže jsme i během závodu ladili co mi má ještě přibalit, co budu potřebovat nabít a nebo naopak co potřebavat nebudu. Úkolem handlera je tedy každý depobag dovézt na určený checkpoint tak aby když musher dorazí ho měl okamžitě k dispozici. Poté když musher opustí checkpoint je úkolem handlera uklidit místo kde musher stál. Musher a handler se na checkpointech mohou setkat pouze na vyznačených místech mimo úvaziště psů. Není tedy možné aby handler pomáhal musherovi s přípravou a obstarával psy.

Jak zvládli norové organizaci - byl to velký rozdíl proti našim závodům?

To se vůbec nedá srovnávat. Největší rozdíl vidím třeba v tom, že na Femundu člověk vystartuje a po celou etapu třeba nikoho nepotká. Na trati nejsou žádné kontroly, na kritických úsecích nikdo nestojí, prostě je to čistě jen na musherovi a psech dostat se z bodu A do bodu B. K organizaci na checkpointech nemám jedinou výtku. Při příjezdu i odjezdu se nás okamžitě ujali pomocníci, kteří nás navedli na naše místo, ukázali kde co najdeme a kolikrát i pomazlili pejsky. Organizace startů byla také skvělá. Do města jsme měli najíždět mezi 15-16 hodinou, startovali jsme v 19 hodin. Místa pro stání v ulicích Roros byla označena startovním číslem, tak každý tým věděl kde má stát a kde je jeho místo. Organizátoři den předem zveřejnili mapu stání a my už tedy věděli kudy si najíždět. 10 minut před samotným startem přijela motorová čtyřkolka, ke které se připoutaly saně a okolo psů se objevilo několik pomocníků s vodítky, kteří nás naváděli na start. Když jsem tohle vše před našim startem sledovala, říkala jsem si, že s organizací si dali opravdu záležet, protože to fungovalo na jedničku.

Jaký máš úplně největší zážitek?

Určitě start a cíl. Na startu panuje neuvěřitelná atmosféra, zástupy lidí skandují, tleskají, křičí a povzbuzují, všude kolem natěšeně křičí psi a musheři nervózně přešlapují a čekají, kdy přijde jejich čas. Velký zážitek je to jistě i pro samotného diváka. Když jsem stála na startu, říkala jsem si  ,,a je to tady,,. Vyrazili jsme a  lidé nám mávali, chtěli si semnou plácnout a volali ,,good luck,,. Když jsme poté dojížděli do cíle v Roros společně s Lukášem Klímou, se kterým jsme závod absolvovali spolu, pamatuji, jak už několik stovek metrů před cílem stáli lidé a volali ,, Welcome to Roros!,, a v dáli jsme slyšeli píseň ,,Where heroes are made,,. Myslím že tohle byla vysněná chvíle každého kdo se postavil na start. My měli ještě tu čest zhasnout červenou lucernu jako poslední dojíždějící závodníci.

Plánuješ se na Femundlopet příští rok vrátit?

Nevím, jestli příští rok ale určitě se vrátit chci a třeba i pokořit delší variantu závodu.

Moc děkujme za odpovědi a přejeme hodně štěstí do příští sezony :)