Mistrovství světa ICF 2018 očima Petra Fochlera

Letošní rok se uskutečnilo hned několik velkých závodů na suchu. Když jsem viděl na jaře termínovku, dlouho jsem se rozmýšlel, na který závod bych se měl pokusit nominovat. A vzhledem k tomu, kolik závodníků mělo o oba závody zájem, byla nominace více než jistá. Rozhodování bylo dlouhé a složité, vzhledem k tomu, že jsem vkládal naděje do mého mladého evropského saňového psa Cashe, se kterým jsem plánoval začít závodit až na podzim. Nakonec jsem se přeci jen rozhodl zkusit nominaci na MS ICF v polském Lubiszowě. Tam jsem už jednou závodil s Pončou v rámci každoročních jarních závodů a moc se nám tam líbilo. Svoji roli jistě sehrál i fakt, že se závod konal jen přibližně padesát kilometrů od Ostravy. Z domu nám tím pádem cesta netrvala ani tři hodiny.
Když se v květnu uzavřely přihlášky, docela mi zatrnulo, protože sto dvacet přihlášek jsem rozhodně nečekal a naše šance na nominaci dost klesly s vyhlášením nominačního závodu na Sadské, v půlce srpna. V tento termín jsme totiž měli být na dlouho plánované dovolené a navíc jsem kvůli teplu chtěl začít s Cashem závodit až o měsíc později. O to více mě příjemně překvapila zpráva od Kamči Šrolerové, že se jí spolu s  Ivčou Velkoborskou podařilo vyjednat u ICF místa pro všechny české závodníky a já mohl přemýšlet jak nejlépe naplánovat trénink s ohledem na Cashův věk a nezkušenost. Celý trénink trošku narušovalo lehce nestandartní počasí, kdy i v půl páté ráno bylo na nějaký větší trénink docela teplo a tak jsme běhali opravdu jen, abychom se trošku seběhali a nabrali základní kondici. V září pak přišly první závody na Biřičce, na Valše a v Mladé Boleslavi.

Do Polska jsme vyrazili ve čtvrtek v poledne, abychom dorazili na místo s dostatečným předstihem a stihli si projít trať. Ta byla otevřena pro tréninky se psem jen do čtvrteční čtvrté hodiny. Podle očekávání byla trať poměrně rovinatá po hezkých lesních cestách s pískem v zatáčkách. I podle výsledků z jara jsem čekal poměrně rychlý závod, který byl navíc skvěle obsazený a ze světové canicrossové špičky nechyběl snad vůbec nikdo. Na nabírání zkušeností jsme si vybrali opravdu hodně těžký závod a byl jsem zvědavý, jak se se vším Cash popere.
V pátek pak proběhlo slavnostní zahájení s průvodem všech reprezentantů zakončeným v závodním areálu proslovy a oficiálním zahájením, ke kterému si pro nás pořadatelé připravili skvělé tvarohové buchty, které spousta závodníků i snídala :). Po tom se většina z nás odebrala do aut si odpočinout na zítřejší závod a tak kapelu, která začala hrát po zahájení, už skoro nikdo neviděl.
Ráno začínaly starty už v osm hodin a tak si zvlášť bikejöringáři museli trošku přivstat, aby stihli napojit psy. Po nich přišly na řadu už všechny ostatní věkové kategorie na kole a následně i na koloběžce. Canicrossaři přišli na řadu až na konec. My jsme s Cashem startovali 40. z 58 závodníků a před sebou jsme měli největší esa celého závodu, takže jsme měli koho honit. Musím říct, že jsem si první kolo opravdu užil, zvláště hned po startu když jsem viděl, s jakou chutí Cash maká a jakou mu dělá běhání radost. Už jen tím jsem považoval závod za úspěšný a na 4,7 km dlouhé trati jsem se mohl soustředit na co nejlepší výkon. Cash mě moc překvapil, když celou trať krásně odmakal a nerozhodily ho ani spousty diváků a fotografů na trati. První den jsme přenocovali na 7. místě s minimální ztrátou na závodníky před námi. Večer pak proběhla ještě společná večeře, na kterou se stála docela dlouhá fronta a také diskotéka, která trvala dlouho do noci.

V neděli se startovaly kolečkové kategorie podle časů z prvního dne a to absolutně, takže na trati docházelo k minimálnímu předjíždění a všichni se mohli soustředit jen na závod. Však jsme taky ukořistili několik cenných umístění na bedně a vzhledem k tomu, kolik nás v Polsku závodilo, bylo se pořád na co dívat. Canicrossaře čekaly starty hromadné po deseti závodnících dle pořadí z prvního dne. Skvělé bylo, že jsme se s Cashem dostali hned do první vlny a mohli si užít závod s těmi nejlepšími. Navíc nás bylo v první vlně z ČR hned pět a jsem rád, že jsme potvrdili pověst canicrossové velmoci. Kvůli teplu byla trať zkrácena na 3,5 km, což mi moc nevyhovovalo, ale podmínky jsme měli všichni stejné. Po kontrole vybavení jsme ve startovním prostoru namočili psy a nastalo nekonečné čekání na startovní povel, které trvalo více než pět minut. Na Cashe trošku dolehla atmosféra a během těch pěti minut se dokonale vynervoval a byl jsem rád, že se nám podařilo nějakým způsobem vyběhnout. A kvůli zakopnutí hned na startu jsme vbíhali do zúžení na předposledním místě. Cash ale začal skvěle zabírat a rychle jsme začali ztrátu ukrajovat. V polovině závodu už jsme byli za závodníky, kteří doběhli první den před námi. Bohužel běželi ve trojici a nebylo místo na předběhnutí a tak jsem se rozhodl vyčkávat, jak se závod bude vyvíjet dál. Asi kilometr před cílem se začala trojice trhat a my mohli jít dopředu a podařilo se nám ještě dva závodníky předběhnout. Protože ztráta po prvním dnu byla 5 vteřin, věděl jsem, že bude finiš hodně těsný a Cash mi ho nesmí vypustit. Cash asi také cítil sílu okamžiku, protože šel do finiše jako zkušený pes. Nakonec se nám tedy podařilo dokončit závod na 6. místě, které bych před závodem bral všemi deseti a považuji ho za velký úspěch. První sezonu jsem chtěl, aby Cash hlavně nabral zkušenosti a tak mě výsledek dost překvapil.

Po závodě bylo potřeba rychle zregenerovat, protože nás čekaly ještě národní štafety. Sice jsem původně běžet nechtěl, ale když jsem viděl jak je Cash po závodě v pohodě, řekl jsem si, že by byla škoda si závod nezaběhnout. Úseky štafety se běžely pouze 800 metrů a tak se dal čekat hodně kontaktní závod. Štafetu nám rozbíhal Kuba Rinn, který mi předával na 1. místě a vybíhali jsme současně s britem. Ten nás při výběhu trošku zavřel a dostal se před nás. Naštěstí se nám po nějaké době podařilo se dostat dopředu a Tomáši Jašovi jsme předávali také na prvním místě. Tomáš pak zažil na trati docela drama, protože za brity startoval jeho velký soupeř Ben Robinson. Tomovi se ale podařilo vítězství uhájit a tím pádem jsme se stali mistry světa. Musím říct, že štafeta je vždycky velký zážitek a jsem rád, že jsem si ji mohl s klukama zaběhnout. Navíc oba dva předvedli famózní výkony a bylo mi ctí být s nimi v jednom týmu.

Večer nás už čekalo jen slavnostní vyhlášení výsledků, kde jsme slyšeli českou hymnu opravdu mnohokrát. Češi se stali nejúspěšnějším národem s 14 zlatými, 8 stříbrnými a 4 bronzovými medailemi. Osobně jsem si závod opravdu užil. Poláci ho měli dobře nachystaný a až na drobné zmatky při štafetách to snad nikde nedrhlo. Hlavně byla ale skvělá atmosféra v českém týmu a jsem rád, že jsme takto dobrá parta. Navíc jsme byli vidět nejen výkony ale i krásným reprezentačním oblečením od firmy Atex. Velké poděkování ale patří určitě nejlepší team leaderce Kamče Šrolerové, která se o nás skvěle starala, a všechny informace jsme měli včas :).

Text a foto: Petr Fochler