Z historie závodů: Šediváčkův long – nejtěžší, nejdelší a nejznámější závod

Šediváčkův long je závod psích spřežení a je organizován nejen pro mushery, ale také pro návštěvníky a lidi, kteří mají rádi psy, psí sport a vše, co se točí kolem přírody. Je to jedinečná možnost nahlédnout do drsného světa musherů, jejich příprav, do zákulisí, a samozřejmě vidět na vlastní oči závod, který je nejnáročnějším a nejdelším nejen v ČR, ale v celé střední Evropě.

Závod láká do tohoto krásného kraje mnoho návštěvníků, kteří mají chuť okusit kouzla polárních světů, světa lidí vzdorujících mrazivému počasí a jejich věrných pomocníků psů. Je především oslavou lidského a psího souznění, kamarádství a v neposlední řadě nádherné, ač drsné přírody zasněžených Orlických hor.

Tento výjimečný závod vděčí za svůj vznik šumavskému musherovi Pavlu Kučerovi, kterému se podařilo nejen objevit v České republice jedno z mála míst, kde lze něco podobného ještě pořádat, ale hlavně stmelit dohromady tým nadšenců, kteří jsou schopni tak velký a náročný podnik zorganizovat.

V březnu roku 1996 hledala skupina nadšenců jezdících se psím spřežením v České republice oblast, která by byla svými sněhovými podmínkami, nadmořskou výškou, profilem trati i vstřícným postojem úřadů vhodná pro uspořádání závodu psích spřežení na dlouhé vzdálenosti.

Pavel Kučera se s několika přáteli vydal do Orlických hor, aby si ještě před koncem sezony se svými psy trochu zajezdili. Týden křižovali se svými spřeženími Orlické hory a báječně si to užili. Nebylo tedy divu, že na konci pobytu vypadla z kohosi ona památná věta: "A neuděláme tady závody?" A tak se zrodila myšlenka, ze které vzešel Šediváčkův long.

Smutný konec slavného Šediváčka

Když se v roce 1997 sjížděli musheři do Orlických hor poprvé, závod ještě neměl jméno a nikdo netušil, za jak tragických okolností ho za pár hodin získá. Den před závodem šel brzy po ránu venčit Pavel Kučera své psy. Když je vytahoval z přívěsu, tři se mu vysmekli z rukou. Jeden z nich zůstal u psovoda, ale zbývající dva, sibiřští husky Hetyna a Šedivák, zmizeli ve tmě.

Není to nic neobvyklého, občas utečou psi každému musherovi. Severští psi jsou volnomyšlenkáři, a tak i když se většinou dřív či později vrátí, dovedou si náhle nabyté svobody pěkně užít. Hetyna s Šediváčkem si to namířili do vzdálené vesnice.

Dodnes není jasné, co se tam tehdy událo. Pavel, od rána zoufale hledající své psy, se setkal už jen s vystrašenou Hetynou. Šediváčka už nikdy nikdo nenašel. Postupně vyšlo najevo, že ho uprostřed vesnice, daleko od všech kurníků, vztekle zastřelil jeden občan. Tělo odklidil, a protože svědci mlčeli, nebylo možné nic dokázat.

Pro mushera to byla těžká rána. Nejen proto, že Šedivák byl jeho vůdčí pes, nejcennější pes spřežení, ale pro každého longového mushera jsou jeho psi jako vlastní děti. Ztráta byla o to větší, že Šediváček byl výjimečně tolerantní pes milující lidi a byl proto používán na Šumavě ke canisterapii u mentálně postižených dětí. Ty na něj nemohly zapomenout a ptaly se po něm ještě několik let.

Zavražděný pes je tu stále, a to zřejmě nejenom v názvu Šediváčkův long. Musheři o tom nemluví, ale někdy se zdá, jako by věřili tomu, že Šedivák bdí z věčných lovišť nad jejich závodem a že ve skučení mrazivého větru na hřebenech občas zaslechnou jeho volání, které svírá jejich duši.

Nejtěžší závod sezóny

Závod Šediváčkův long je pořádán v posledním lednovém týdnu, typickým svým mrazivým počasím a dostatkem sněhu. Tradičně se začíná a končí v osadě Jedlová v obci Deštná v Orlických horách. Závod sám vyžaduje velké úsilí všech organizátorů, dobrovolníků a neobejde se ani bez podpory sponzorů i místních samosprávných orgánů obcí i kraje. Z malého lokálního závodu v průběhu let vyrostl podnik celoevropského formátu.

I když se Šediváčkův long pořádá v nepříliš vysokých Orlických horách v podmínkách mírné zimy střední Evropy, je považován za závod náročný pro psy i mushery. Důvodů je několik. Je to trať s prudkými sjezdy a následným stoupáním, kdy celkové převýšení je značné, je to velmi rozmanitý terén od hustého lesa, kde stezka kličkuje mezi padlými stromy, až po volné pláně, kde se do spřežení opírá ledový vítr. Je to délka etap, čtyřicet až šedesát kilometrů, z čehož dvě etapy na bivak se jedou s plně naloženými saněmi, a v neposlední řadě jsou to rozmary počasí.

Je až k nevíře, jak různě se dokážou Orlické hory tvářit během čtyř dnů závodu! Musheři mohou zažít za jediný ročník sněhovou vánici na hřebenech, palčivé slunce, oblevu s těžkým sněhem, mráz pod minus patnáct stupňů a jedním z oblíbených hostů Orlických hor je hustá mlha. A když k tomu přičteme několik probdělých a žíznivých nocí při kytaře, je jasné, proč není Šediváčkův long žádnou nedělní procházkou.

Účastní se závodníci ze třinácti států

Během rekordní souvislé řady jednadvaceti ročníků závod vyrostl do podoby, která spolehlivě odolává krizovým jevům i nepřízni počasí. Závodníci jsou na tratích sledováni zvláštní metodou, která dává organizátorům i návštěvníkům přehled o průběhu závodu. Všichni zájemci mohou závod sledovat na jeho webových stránkách. Prestiž a oblibu závodu dokazuje i vysoká mezinárodní účast. Na Šediváčkův long opakovaně jezdí desítky závodníků ze třinácti států.

Tento čtyřetapový závod psích spřežení po hřebenech Orlických hor s jedním povinným přenocováním na sněhu je mistrovstvím ČR v longu. Jde o jeden z nejtěžších závodů psích spřežení v Evropě a nejdelší závod v České republice. Je extrémní i převýšením, spřežení zdolají během závodu více než 7500 výškových metrů

Když popisujeme tento závod, můžeme používat přívlastky jako nejdelší, nejtěžší, nejznámější a věhlas Šediváčkova longu mezi evropskými mushery stále roste.

BOX: Z pohledu účastníka
"Konečně jsme se vyškrábali na hřebeny Orliček. Najednou jsme byli sami obklopeni mrazivým tichem, které rušilo jen oddechování psů a vrzání sněhu pod skluznicemi. Mlha by se dala krájet, ale malamutí tlapky neomylně kopírovaly stezku. Sáně se nakláněly a houpaly v rytmu sněhových dun a já se najednou přistihl, jak si výskám. Právě jsem se nabíjel adrenalinem! Věděl jsem, že mi to nabití vydrží tak akorát rok, než se zase postavíme na trail Šediváčkova longu…"

František Burda